Houština

Fliegauf ve své prvotině volí oddramatizované pomalé mluvení a dlouhé záběry, poukazující na vyprázdněnost vztahů ve společnosti, které se staly příznačnými znaky i jeho pozdější filmové tvorby. Sledujeme dlouhé monologické a dialogické pasáže, které jsou vytrženy z nějakého smysluplnějšího kontextu. Z vyprávění postav je zjevné, že si nerozumí navzájem, ani sami sobě. Lovasiho kamera zaznamenává jednotlivé postavy v těsné blízkosti, ale nedovolí nám proniknout hlouběji do jejich nitra. Film tak originální kombinací zmíněných narativních postupů a stylistických prostředků navozuje u diváka pocity všudypřítomného odcizení a vykořeněnosti.